Jiří Reissig: Fotografování není koníček, je to kůň

Vše, čeho jsem kdy ve fotografování a v horách dosáhl, není má zásluha, ale přírody, která mi to umožnila a postála mi modelem. Toto motto Jiřího Reissiga naprosto přibližuje a specifikuje. Fotograf, cestovatel a horolezec slaví v tomto roce významné životní jubileum.

Jste úspěšným fotografem, cestovatelem a horolezcem. Která z těchto činností je nebo byla pro vás ta nejoblíbenější?

Samozřejmě fotografování, tomu jsem podřizoval vše dříve při lezení po kopcích i nyní při cestování. Jsem v penzi a mohu si dopřát nyní po 40 letech v pracovním procesu ten komfort dělat jen to co mne baví – ne vždy, ale pokud to jde. Zatím to jde.

Fotografování je váš koníček, nebo jste se jím živil?

Dříve to byl koníček, pak kůň a určité části mého života i druhé zaměstnání – léta jsem dělal fotografa pro Dům kultury Teplice. Od roku cca 1990 mám na to živnostenský list a provozoval jsem to jako druhou živnost. Momentálně ji mám pozastavenou, kvůli současné legislativě.

Patříte mezi zakládající členy fotografické skupiny Total, jaké máte vzpomínky na dobu založení?

Byla to krásná doba našeho mládí, nadšení pro fotografování. Sice politicky naprosto nemožná. Ale dokázali jsme si najít vhodnou cestu jak komunikovat se západem, obesílat různé zahraniční fotografické salony téměř na celém světě, a mít tak přehled, jak to vypadá za železnou oponou. Sice nám vše cenzurovali, ale pokud člověk venku získal nějaké ocenění v podobě papírového diplomu, zpravidla to dorazilo. Jen když to byla medaile, tak ji zabavili a jako nedorazila – odvolání či dopátrání nemožné. S tím jsme se smířili. V Teplicích bylo dosti výstavních možností, které bohužel po revoluci zmizely. Vždy je potřeba platit daň za něco. Kultura funguje povětšinou na bázi komerce. Prachy, prachy, prachy, amatéři mají smůlu nebo mají dostatek peněz, a pak si to financují za své. Ale nechci vše zatracovat. Na moji současnou výstavu jsem dostal dotaci od města. Samozřejmě jsem za to vděčen. Ze svého nízkého důchodu bych nebyl schopen zaplatit pronájem Jízdárny, o ostatních nemalých dalších výdajích nemluvě.

Ale to jsem odbočil od tématu našich začátků. Scházeli jsme se v různých hospodách, kde se dalo a byl tam aspoň malý prostor na rozložení fotek a přípravy výstav a obesílaných zahraničních salonů. Všechny to bavilo a žili jsme tím v 60. a 70. letech. Jsme asi jedni z mála, co se i po 50 letech pravidelně scházíme každý čtvrtek. I když upřímně řečeno, dnes už to není jen o fotografii, ale o přátelství a vzájemné pomoci ve stáří. Lidé mi nevěří, že něco takového funguje po těch letech napříč režimy.

Byl jste na mnoha místech a máte možnost posuzovat a srovnávat. Který dobytý vrchol, navštívený kontinent či země má z vašeho pohledu nejvíce tváří?

Patrně jihovýchodní Asie, kde jsem nějaký čas pobýval a mohl lépe poznat její tvář. Skutečně se tam prolíná nejhlubší bída leckteré její země, kde některé její části vypadají jak před mnoha staletími, a proti tomu např. Bangkok s nejmodernější technikou ve všech směrech. U hor je to něco jiného. Ten kopec je pořád stejný ze všech stran – jen příroda si s námi zahrává, zda nám umožní vystoupit na vrchol, či nikoli. Já měl asi v životě štěstí. Přijeli jsme v roce 1981 pod Matterhorn a vystoupili na vrchol ne zrovna lehkou cestou, i když s komplikacemi, ale vrchol byl. Můj syn se o zdolání Matterhornu  pokoušel několikrát v posledních letech, ale vždy neúspěšně – prostě příroda nechtěla.

Uměl byste sám sebe jako fotografa charakterizovat?

Nevím, zda to dobře popíšu, člověk sám sebe vidí jinak než okolí. Pokusím se. Mám maturitu na teplické strojní průmyslovce + následně asi 25 let v různých strojírenských profesích. Tam se uplatňuje maximální přesnost a pečlivost. No a to si nesu celým životem, i kamarádi to o mně říkají. Když něco dělám, snažím se o maximální přesnost a pečlivost. Díky této vlastnosti jsem schopen chodit za záběrem, dokud to není úplně podle mých představ. A podobně je to pak při zpracování v PC. Jak jsem napsal v komentáři  k mým fotkám – krajina si dělá co chce a nepočká ani počasí. Tak to stojí hodně sil a času, než to KLAPNE. Musí mít člověk hodně velkou trpělivost a jistý druh pokory, aby mu to vše vyšlo do správné souhry.

Za dobu vašeho cestovatelského a fotografického života jste určitě nasbíral mnoho úžasných záběrů, kterého si ceníte nejvíce?

Z doby analogové, tedy hluboké minulosti, jistě jednoho mého záběru, kamarádů horolezců zde ze skal, kdy jsem symbolicky vyjádřil, co je to přátelství na laně. Ta fotka získala ve světě hodně ocenění – visela na světovém fotosalonu v Japonsku. To si považuji. Z doby digitální to už je jiná skupina, otevřely se hranice a mohl jsem fotit téměř vše, kam jsem se dostal. Řekl bych, že vždy když se vrátím z nějaké cesty, tak se nadchnu pro jeden záběr, který se mi zdá nejlepší. Pak jedu na jinou cestu a objeví se úplně něco jiného a to zas přehodnotím jinak.  Dám příklad. Po návratu z Barmy v roce 2007 byl můj nejsilnější záběr malého barmského unudlaného kluka za ostnatým drátem, který mi charakterizoval celý ten despotický režim v zemi a jejich nezměrnou chudobu. Po návratu z Afriky v roce 2014 detail lva v ranním slunci v NP Kalagadi Transfrontier na hranicích JAR a Botswany.

Děláte přednášky a besedy z cest, nevadí vám, že by se na ta místa mohlo vypravovat stále více lidí?

Samozřejmě, i to je možné. Nedělám si patent na rozum a cestování. Pokud má přednáška někoho inspiruje, vyrazí do té oblasti, jsem rád, že se mu to povede. A je to pro mne dobrá zpětná vazba, když se vrátí, setkáme se a přinese mi nové poznatky z těchto míst.

Určitě jste se setkal s domorodci, kteří vás oslovili nejvíce?

V roce 1997 v Barmě s jejich nesmírnou chudobou v té době hluboký diktátorský a totalitní režim. Bylo to v době, než propustili z vězení disidentku Su Ti. Pak v roce 2012 v Namibii v Capriviho stripu, kde lidé chodí pro pitnou vodu mnoho kilometrů a je to v podstatě jejich celodenní činnost. I když upřímně řečeno v poslední době je to už od domorodců povětšině silná přetvářka, touha po penězích lehce získaných od turistů. Čím dál tím více jsou ochotni se převléknout z normálního oděvu do jakého folklorního a tvářit se, že tak je to pořád, a čekat na vyfocení za peníze. Živit se normální činností jako v minulosti – zemědělstvím pastevectvím atd. to je už nebere a ženou se za rychlejším způsobem obživy. Je to devastace jejich původních hodnot. Bylo by to na delší povídání…

Prožil jste někdy na cestách či v horách opravdu strach?

Ani ne tak strach jako určitou beznaděj. Když jsem dostal tropickou střevní virozu  a ležel kdesi v Laosu v bambusové chýši a léky nezabíraly. Nic příjemného, zdravotní služba a pomoc nula. To si pak člověk uvědomí ten evropský komfort, který kdekdo u nás považuje za samozřejmost a neváží si toho. Čtu každou chvíli o množství marných výjezdů naší záchranné zdravotní služby, kvůli banální horečce a jiným triviálnostem. Každý by měl vyjet do takových exotických zemí, aby si pak vážil zdejšího zdravotního komfortu.

Když vidíte nějaký svůj snímek, víte hned, kde jste ho fotil, nebo musíte lovit v paměti?

Myslím, že mám docela dobrou fotografickou paměť, takže téměř vždy vím, kdy a kde jsem to fotil.

Jste autorem mnoha výstav, která je nebo byla pro vás ta nejdůležitější?

Jistě ta k mé šedesátce, kterou jsem si splnil jeden ze životních snů. Udělat velkou retrospektivu mé činnosti v rodném městě. To se tenkrát povedlo. Splnilo to mé očekávání. Nyní na to rád navazuji k dalšímu jubileu, kdy jsem ani ve snu nedoufal, že vůbec něco takového ještě uskutečním.

V současné době máte autorskou výstavu v teplickém zámku k životnímu jubileu, jaký z ní máte pocit?

Předčila tu před 10 lety. Bylo tam na Teplice neskutečných 162 přítomných při zahájení. Něco takového v Teplicích nepamatuji. Nechci se chlubit, ale udělalo mi to obrovskou radost, jaký byl zájem a reakce lidí. Moc jim za to děkuji.

Jste rodilý Tepličan, jaký máte k městu vztah?

Řekl bych, že kladný. Dle svých možností se snažím prosazovat jejich dobré jméno nejen jako lázeňské město, kamkoli se dostanu. V minulosti jsem pracoval dobrovolně v mnoha poradních sborech pro kulturu, v porotách různých fotografických soutěží, pokud to šlo, vždy ve vztahu k Teplicím. Stejně tak i dnes mám radost, když vidím, jak Teplice rostou do krásy, oproti letům minulého století, šedivého socialistického realismu. Je neustále co zlepšovat, chybí zde cyklostezky, letní koupaliště atd., ale hodně se toho povedlo.

Jaké máte pocity z Teplic vašeho dětství a z Teplic současných?

Celkem kladný, ale srovnávat to se současností, to se nedá. Ta doba se neskutečně změnila. Řekl bych, že jsme v té poválečné době padesátých let byli velmi naivní, nezkušení a neznalí. Když to srovnám s mými vnoučaty, kde jsou intelektuálně oni ve stejných letech, no to se prostě nedá.  Nebyla televize, internet, možnost informací nula (dokonalá filtrace železnou oponou). To nemluvím o materiálních možnostech tehdy a dnes.

Máte už vnoučata?

Jsem ženatý od roku 1970, mám 2 děti a 4 vnoučata. Po této stránce jsem vrcholně spokojen, komu se podaří to štěstí mít zdravou spokojenou rodinu? Vracet se ze svých cest a vědět, že na vás vždy někdo doma čeká.

Jaké máte plány do budoucna?

Udržet si přiměřeně zdraví, možnost, co to dovolí – sportovat, lyže, kolo, vysokohorská turistika, trochu horolezectví, no a samozřejmě vše ve společnosti mých fotografických mašinek.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*


*