Prorazit na českém literárním trhu není jednoduché. Mladé spisovatelce z Teplicka Veronice Černucké se to ale podařilo.
Zhruba před šesti lety si řekla, že se pustí do psaní. Zvolila si detektivky a uspěla. Před více než čtyřmi lety jí vyšla první kniha a od té doby chrlí jeden napínavý příběh za druhých. V únoru má na pulty knihkupectví dorazit další. Mladá spisovatelka slubuje, že bude napínavý a zároveň tajemný. Přečtete ho od začátku až do konce se zatajeným dechem.
Jak ses dostala k psaní detektivek?
Práce se slovy mě vždycky bavila. Po maturitě na teplickém gymnáziu jsem začala studovat v Ústí nad Labem český jazyk a literaturu v kombinaci se společenskými vědami. V té době mi už vycházely první fejetony a reportáže. Během celého studia jsem si přivydělávala jako novinářka a snažila se vypilovat řemeslo. Vlastní knihu jsem zatoužila napsat ve chvíli, když jsem si uvědomila, že mě už nenaplňuje o literatuře jen mluvit před katedrou. Nechtěla jsem jen připravovat studenty na písemné maturity, ale chtěla jsem vytvořit něco vlastního. Ve třiceti letech jsem si řekla, že nastal čas, abych se do toho už pustila. Ohledně žánru nebylo co řešit. Detektivky, obzvláště pak ty zapeklité ve stylu Agathy Christie, jsou moje srdcovka.
Kdy vyšla první kniha? Jaká byla a jaké měla ohlasy?
Na jaře v roce 2011 vyšla sbírka detektivních povídek Noc, kdy jsem měla zemřít. Přijalo ji brněnské nakladatelství Moba, ale nijak mi nezastírali, že je to pro ně risk. Důvod? Jsem neznámá autorka (v podtextu žena) a povídky, natož ty české, se skoro vůbec neprodávají. Když jsem měla v ruce smlouvu, začala jsem přemýšlet o obálce. Nakonec je na ní fotografie věštkyně. Na modelku si zahrála má kolegyně Markéta Vágnerová, která učí v Dubí. Poté, co se kniha ocitla na pultech, jsem si začala domlouvat různá autorská čtení a autogramiády. Moba si nechala víc než rok na to, aby se rozhodla, jestli půjde do další knihy. Naštěstí se ukázalo, že lidé chtějí detektivní povídky číst i kupovat. Následoval román Tajemství sedmi ještěrek, kde mi obálku nafotil můj bývalý student Ladislav Pejchar.
V Tajemství sedmi ještěrek zazářila poněkud excentrická Tara
Překvapilo mě, jak na moji hlavní hrdinku lidé zareagovali. Záměrně jsem si vybrala model Velkého detektiva, který je inteligentní a lehce arogantní. Má Tara je bohatá, vzdělaná a navíc i atraktivní. Fajn je, že málokomu byla lhostejná. Čtenáři ji buď milují, nebo by jí nejradši dali pár facek. Tara si nebere servítky a s oblibou se naváží do policistů. Několikrát jsem si říkala, jestli jsem to už trochu nepřehnala, ale nakonec se ukázalo, že tato její vlastnost se lidem líbí. Kdo mě zná, tak ví, že povahou je Tara hodně po mně. Své příběhy vypráví v první osobě, což je čtivé a pro mě nejjednodušší. Podruhé se Tara objevila v románu Naše heslo apokalypsa, tam ji osud zavál do Krušných hor, kde se snažila vyřešit záhadu zamčeného pokoje.
Jaké jsou tvé detektivky?
Píši povídky a romány s Tarou. Tara se odehrává v Česku, všechny povídky jsou ze zahraničí. Povídky jsou napínavé, drsné a cynické. Někdo by možná řekl, že leckdy jsou i dost nechutné. Ruším veškerá tabu a mým cílem je čtenáře šokovat. Romány s Tarou jsou klasické detektivky hádanky. Takové, jako jsou například Vraždy v Midsomeru nebo romány Agathy Christie. V každé knize zemřou minimálně tři lidé, zápletky jsou komplikované a všechno souvisí se vším. Čtenáři mají k dispozici stopy k vyřešení záhady, ale ty se snažím utopit v moři falešných stop. Největší lichotka je, když mi pak čtenáři řeknou, že tohle by je ani ve snu nenapadlo a že byli slepí, když to správné řešení neviděli.
Která kniha se ti nejvíc povedla? Dokážeš sama zhodnotit kvalitu svých textů?
Samozřejmě, že to umím. Já nejsem nadšenec ani bohém, jsem spíš pragmatik a cynik. Když rozebírám text, je mi jedno, kdo ho napsal. Pokud se budeme bavit o obsahu a formě, pak jsem plně spokojená s povídkovou knihou Chuť na hřích. Přitom čtenářům se víc líbí Právo na vraždu, které mi po formální stránce přijde o chloupek slabší. V této sbírce jsou duchařské povídky a figuruje v nich hodně žen a to je možná blízké ženským čtenářkám. Celkově vím, že lidi chtějí nečekaná řešení a pořádně zamotaný případ. Baví je mrtvoly pokropené krví a zároveň humor. Mně jdou dialogy, dokážu čtenáře pobavit i vyděsit, ale nechtějte po mně sáhodlouhé popisy. U toho bych umřela nudou. Ale zpátky k otázce. V únoru vyjde román, se kterým jsem stoprocentně spokojená. Ten se pro mě stane laťkou do budoucna.
Prozradíš, o čem bude?
Bude to třetí román s Tarou a jmenuje se Poslední modlitba. Odehrávat se bude ve fiktivním Třenovském klášteře, kde dojde k několika vraždám. Čtenáři budou moci rozplétat hned několik záhad a dala jsem si záležet i na tajemné až skoro hororové atmosféře. V Mobě právě vzniká obálka a všichni se snažíme, aby kniha byla co nejvíc vymazlená. Na obálce bude teplická modelka a zakladatelka soutěže Miss Face Taťána Makarenko. Coby vášnivou a chlípnou jeptišku ji nafotil pražský umělecký fotograf Petr Kozlík.
Jak se ti povedlo získat ke spolupráci takovou celebritu jako je Taťána Makarenko?
Prostě jsem se jí zeptala (smích). Táňu jsem učila v septimě na gymnáziu a od té doby sleduji její úspěchy v modelingu. Původně jsem si myslela, že mě odmítne, ale ona po krátkém přemýšlení souhlasila. Šla do toho s tím, že dělá v podstatě charitu. Ona i fotograf Petr Kozlík. Protože, co si budeme nalhávat, z finančního hlediska je i psaní knížek charita. Tohle prostě musíte dělat pro radost, a protože vás to baví. Kdybych měla Táně a jejímu fotografovi zaplatit tolik, kolik se modelkám a fotografům platívá, musela bych vydat alespoň deset knih. Ale na druhou stranu je taková knižní obálka milá vzpomínka, se kterou se jednou můžete chlubit vnoučatům. Kdybych byla já modelka, tak bych taky chtěla mít fotku na obálce knížky. (smích)
Jak těžké jsou spisovatelské začátky? Je těžké v dnešní době prorazit?
Řekla bych, že knižní trh je naprosto nevyzpytatelný. Čtenáři šílí po knihách, které nemají žádný děj a pod které bych se styděla podepsat. Kvalitní rukopisy míjejí, protože nemají reklamu. Co se týče detektivek, tak mám zřejmě jiný vkus než nakladatelé a tvůrci seriálu. Mě nebaví číst a sledovat krimi natočené podle pravdy, které jsou na jedno brdo. Na začátku dojde k vraždě, pak se prokousáváte výslechy a na konci autor ukáže prstem na jednu postavu a řekne, že tenhle vraždil. Když máte štěstí, tak vám i prozradí, proč to udělal. Mě baví komplikované zápletky, jaké umí napsat například Švédka Camilla Läckberg. Nechápu, proč těch klasických hádanek nevychází víc. Nemají zájem nakladatelé? Autoři? Čtenáři? Občas mě nemile překvapí, co všechno v detektivní literatuře vychází. Napsat knihu a věřit v její vydání je sázka do loterie.
Projevilo se na tvém psaní, že jsi maminka?
To absolutně netuším. Možná mám větší fantazii a víc nápadů? Každopádně si nyní psaní víc užívám, protože vím, že nemám čas, kdykoliv si zamanu. Dřív jsem psala hodně, ale dneska si dám tak hodinku nebo dvě, když malý spí. Proto je v dalších rukopisech víc toho, čemu říkám literární omáčka. Prostě ty popisy a vnitřní monology, které se nedotýkají záhady. Mé postavy možná zlidštěly a motivy vražd jsou víc intimní, ale to asi nebude mateřstvím. A jestli jsem zjemněla? Právě naopak. V mých příbězích jsou děti oběti i vrazi. Nic mi není svaté a před ničím se nezastavím. Ale pozor. Tohle je všechno čirá fantazie a já vím, že je to pohádka pro dospělé. Od doby, co mám Martínka, mi nedělá dobře, když slyším zprávy o tom, jak někdo ubližuje dětem. Ale detektivky mají kouzlo nemožného. Ty nikdo nebere vážně.
Jsi z Teplic a bydlíš v Oseku. Objevilo se jedno z měst v tvých knihách?
Protože nemám ráda realitu, snažím se vyhýbat konkrétním městům nebo místům. První Tara byla kdesi u Labe, ale blíž jsem to nespecifikovala. Zámeček hraběte Tovačovského z druhého románu byl na hranicích s Německem a Tara jela na kliniku do města plného lázní a fontán. Ale žádné jméno tam nepadlo. „Poslední modlitba“ se bude odehrávat ve vymyšleném městečku Třenov. Ten má přibližně čtyři tisíce obyvatel a je v něm devět set let starý klášter opředený strašidelnými pověstmi. Ale víte, jak to my spisovatelé říkáme: Podobnost je čistě náhodná. Jedno ale vím jistě, můžu si vypůjčit reálie, ale nikdy v mých knihách nebudou pobíhat lidé, které znám.
Co plánuješ do budoucna? Chceš se psaním knih živit?
Tak to bych žila o chlebu a vodě. Chápu, že někdo sní o tom, že napíše bestseller a vydělá tolik, že pak bude žít na ostrově, ale to je lehce naivní představa. Mě může živit literatura a psaní, ale nejsem a ani nechci být autor, který píše na objednávku. Mně vyhovuje frekvence jedna kniha ročně. Až mi dojdou nápady, tak to prostě zabalím a nebudu se nutit do žádného jiného žánru. Podle mě jde vymyslet a napsat tak dvacet pětadvacet dobrých klasických detektivek. Mou laťkou bude Poslední modlitba a nebudu chtít vydat knihu, která by byla horší. Vlastně i tohle je luxus. Ono totiž není vůbec jisté, zda mi budou další knihy vycházet. Všechno je to o číslech prodejnosti. I když máte za sebou už několik knih, vůbec to neznamená, že vám budou vycházet další. Proto jsem vděčná za každého, kdo si mé knihy koupí nebo půjčí v knihovně.
Přidat komentář