Když mi v roce 2006 diagnostikovali roztroušenou sklerózu, první, co mě napadlo, bylo, že už nikdy neuvidím tu nádhernou horu Kilimanjaro, kterou jsem tehdy, ve svých nácti letech, považovala za symbol horské krásy. Byl to můj sen od sedmnácti let, vylézt na ni, vidět z jedné strany Keňu a z druhé strany Tanzanii. Sen, který se rozplynul v mých 23 letech. Protože ereska se objevila náhle a zasáhla mě víc než cokoliv jiného. Na nějakou dobu mě upoutala na lůžko. Byla to těžká doba.
Eresku mám už 18 let. Začátky s ní byly hodně těžké. Každý pokus o normální život byl náročný a většinou končil atakou, pobytem v nemocnici nebo minimálně nuceným odpočinkem doma. Psychika šla dolu. Nějak jsem si nechtěla připustit, že už nemůžu sportovat tak, jako dřív. Že nevyjedu na Komárku na kole, že neuběhnu 10 Km jen tak před večeří, že na běžkách nemůžu jít na celodenní výlet. Nesmířila jsem se s tím a proti nemoci neustále bojovala. Což ale byla ta nejhorší možná cesta.
Trvalo mi to možná tři nebo čtyři roky, než mi došlo, že s touto nemocí nemá smysl bojovat, naopak, musela jsem se jí přizpůsobit. To smíření bylo důležité. Změna priorit. Nemohla jsem běhat, ale chodit ano. Tak jsem začala chodit, se psy na procházku, na výlet, pak do hor na túry. A ono to šlo, jen jsem k tomu musela přizpůsobit i odpočinek. Prostě podřídit se svému tělu. Roztroušená skleróza už nebyla protivníkem v boji, ale kamarádkou, nejlepší kamarádkou. Teď už bez sebe neuděláme ani krok.
Před dvěma lety se vrátil sen o Kilimanjaru, nejvyšší hoře Afriky s úctyhodnou výškou 5895 m n. m. Začala jsem plánovat, můj partner se ke mně ochotně přidal a k nám ještě přátelé z Jihlavy. Lehce jsme všichni trénovali, v rámci možností, zdravotních i časových. Dva měsíce před odletem už jsme začali i balit a dokupovat potřebné oblečení. Byly to úžasné dva měsíce plné adrenalinu z toho, že vlastně pořádně nevíme, co nás čeká a do čeho se pouštíme. Ale den D přišel rychle a my jsme 2. ledna 2024 odletěli do Tanzanie, kde jsme 4. ledna začali šestidenní trek s cílem vystoupat na Kilimanjaro.
První čtyři dny byly celkem v pohodě, stoupali jsme postupně tak, abychom se stihli aklimatizovat na výšku i teplotu, která velmi rychle klesala. Pátý den v 7:30 ráno, po celonočním stoupání posledních 1 200 výškových metrů, jsme konečně stanuli na vrcholu nádherné a obrovské hory, hory Kilimanjaro.
Splněný sen! Bylo to dobrodružství, které předčilo moje očekávání a které opět posunulo hranice mého přátelství s ereskou. Snít je důležité. A ještě důležitější je se nikdy svých snů nevzdat. NIKDY!
Anna Pechová, pacientka RS centra Teplice
Přidat komentář