Teplický fotograf Robert Zuer je optimista s vírou v lepší svět. Kromě profesionálního focení se věnuje i pomoci druhým. Během období pandemie koronaviru se mu podařilo vybudovat rozsáhlou síť dobrovolníků, kteří pomáhali, kde bylo potřeba. Dokázal vyzvat lidi z celé republiky, aby spolu v jeden den vyrazili na piknik a tím šířit pospolitosti za hranice okresu.
Seznámili jsme se v době, kdy jste se spolu s kolegy ze spolku Spolu proti samotě zapojil do dobrovolnické činnosti v rámci koronavirového období. Jak na to vzpomínáte?
Dobrovolnické centrum Spolu proti samotě jsme založili už v roce 2019 s cílem pomáhat osamělým lidem a budovat pospolitost prostřednictvím práce dobrovolníků. Když přišla pandemie, byli jsme na značkách a plní elánu. Během dvou měsíců první vlny koronaviru jsme z původních pěti členů vyrostli na šedesátihlavou organizaci. Celé to pandemické období pro mě bylo v podstatě velkou jízdou, protože jsem neustále potkával nové a nové úžasné lidi, dobrovolníky, kolegy, inspirativní odborníky z oboru dobrovolnictví a další srdcaře, kteří nám s ohromnou ochotou pomáhali v našem úsilí budovat komunitu lidí, jimž není lhostejné jejich blízké okolí. Koneckonců i vy k nim patříte. Vzpomínám s velkou pokorou a vděkem na tu vlnu solidarity a dobrotu, která v mnohých lidech čeká na příležitost projevit se.
Kromě toho jste pořádal i pikniky, které spojovaly lidi napříč generacemi…
Program SPOLU na piknik byl úplně první, ale nakonec i jeden z mnoha programů našeho spolku a byl závislý především na našich dobrovolnících, kteří se mu s láskou věnovali. Každou letní neděli v určitou hodinu v teplické zámecké zahradě připravili stoly na sdílení dobrot a prostor pro piknikáře, kteří si sem přišli za klidem, pohodou a příjemnou společností. Hned v roce 2020 se nám podařilo vyzvat lidi z celé České republiky, aby spolu s námi v jeden den vyrazili na piknik. A tak na 49 místech po celé naší zemi piknikovalo naráz 995 lidí a vytvořili jsme tak český rekord, jehož prostřednictvím jsme šířili myšlenku pospolitosti za hranicemi Teplicka.
Proč tyto aktivity ustaly?
Víte, jsem takový snílek a občas mi někdo řekne, že jsem naivní. A já jsem rád naivní, protože to mám spojené s optimismem a vírou v lepší svět. A tak jsem chtěl v Teplicích vybudovat komunitu lidí, kteří budou pomáhat sobě navzájem i svému blízkému okolí svou lidskostí, což mi přijde jako jedna z nejhodnotnějších pomocí vůbec. Co jsem ale při zakládání spolku úplně nevěděl, bylo, že dobrovolnictví je taková popelka mezi neziskovými organizacemi a jeho podpora je minimální. Přitom byrokracie podle českých zákonů je enormní. A tohle papírování vám žádný dobrovolník dělat nebude, na to jsou potřeba profesionální koordinátoři dobrovolníků, projektoví manažeři, účetní a další. Takže když se mě dodnes někdo ptá, na co že to dobrovolníci potřebují peníze, když všechno dělají zadarmo a dobrovolně, snažím se mu vysvětlit, že pořádná organizace, která za své dobrovolníky ručí, zkrátka něco stojí. A to je ten hlavní důvod, proč jsme skončili. I když jsem pro spolek pracoval zadarmo a téměř pro něj obětoval i svou fotografickou živnost, nebylo v mých silách sehnat dostatek prostředků z grantů, dotací, od sponzorů, prodejem našich dárkových předmětů a z dalších zdrojů, aby se spolek „uživil“. Nakonec se dlouhodobý stres podepsal i na mém zdraví a to byla ta pomyslná poslední kapka.
Máte něco podobného v plánu i do budoucna?
Teď se takzvaně vracím ke kořenům. Původně jsem totiž chtěl jako fotograf vydávat kalendáře a podobné věci a z jejich výtěžku pomáhat potřebným. Jen můj maximalismus mě v roce 2019 dovedl k myšlence, že efektivnější bude založit dobrovolnické centrum, což byla pro mě „slepá ulice“. A tak jsem vloni vydal první kalendář Projekt Vázy 2024 ke svému dlouhodobému fotografickému projektu, v němž fotím skleněné a keramické vázy převážně z dob Československa v nejrůznějších zátiších a instalacích. Výtěžek z prodeje pak dostal teplický spolek HANDS OFF, pomáhající především nezletilým obětem sexuálního násilí. V tom budu určitě pokračovat.
A činnost spolku?
Pokud jde o dobrovolnictví, tak aktivity SPOLU proto samotě nejsou úplně v koncích. Mnozí dobrovolníci totiž stále pomáhají těm potřebným, s nimiž se díky spolku spojili a často i spřátelili. V Teplicích jsme také vybudovali klub pohádkových čtecích babiček, které pravidelně dochází do místních mateřských škol číst pohádky dětem k poobědovému odpočinku. Tento klub si od nás pod svá křídla převzala úžasná pražská organizace Mezi námi, s níž jsme na něm spolupracovali a která koncept stále rozvíjí. V dobrovolnickém spolku jsme totiž nechtěli „objevovat Ameriku“, ale hlavně využívat to, co už funguje jinde. Musím ale říct, že i my jsme svými nápady byli inspirací v celorepublikovém měřítku ať už pořádáním veřejných pikniků, tak třeba online školením dobrovolníků v covidovém období. Našimi aktivitami se myslím inspirovaly i některé teplické organizace.
Všimla jsem si, že spolupracujete i s pelhřimovskou agenturou pro evidenci rekordů. V čem to spočívá?
S Agenturou Dobrý den spolupracuji už od roku 1996, kdy jsem upletl svou první nejdelší pomlázku v ČR. Bylo mi tehdy necelých 16 let, s lidmi z agentury jsem se brzy spřátelil a v roce 1998 jsem už jako komisař zaregistroval první rekord a podílel se na pořádání Festivalu rekordů a kuriozit v Pelhřimově. To mi otevřelo úplně nový pohled na svět a rekordy mi ukázaly, že nic není nemožné a především to, jak důležité je, aby člověk dělal, co ho baví a ideálně se tím i živil. Už 25 let jsem tedy komisařem Agentury Dobrý den, takový „krajánek“, co v případě potřeby eviduje rekordy převážně na severu Čech. Takže když někdo chce od Agentury Dobrý den oficiálně zaevidovat rekord v této oblasti a já mám čas, jsem vyslán, abych rekord změřil, zvážil, spočítal, nafotil, vyhlásil a provedl o něm zápis do databanky rekordů a České knihy rekordů.
Ale vy se věnujete především fotografování. Jak a kdy jste s focením začal?
Ano, už 13 let se fotografováním živím a je to moje vášeň. Začal jsem ve 13 letech, kdy jsem si v roce prodejem pomlázek vydělal na svůj první foťák, malý automat. No, a když jsem pak v roce 1996 stál na pódiu na Staroměstském náměstí v Praze a představoval svou první nejdelší pomlázku v ČR, mířily na mě snad desítky novinářských fotoaparátů, uhranul mě zvuk jejich závěrek a za rok už jsem si opět za pomlázky koupil pořádnou zrcadlovku.
Fotografoval jste i před nástupem digitálních fotoaparátů?
Ano, moje začátky jsou spojené s kinofilmem. Během vysokoškolského studia ekonomie na UJEP jsem se také vyučil fotografem na Střední škole řemesel a služeb v Děčíně. Bylo to v letech 2000-2004 a tenkrát jsme se ještě učili klasickou černobílou fotografii, fotili na kinofilm, svitek i na deskových studiových fotoaparátech. Tohle řemeslo miluju a dodnes mám i temnou komoru, kde si nafocené snímky zpracuji od nafoceného filmu až po výsledné zvětšeniny, včetně ruční retuše štětečkem.
Dá se vlastně fotografováním uživit?
Rozhodně ano, i když to zdaleka není jen „cvakání“, jak si mnozí myslí. Jde také o „zbytnou službu“, a tak v dnešní době, kdy lidé dost šetří a výrazně rostou nájmy, ceny energií , odvody a další náklady, je tahle obživa podstatně těžší, než v dobách konjunktury. To si ale nechci stěžovat, svou práci zbožňuju a udělám vše pro to, abych udržel ateliér a služby s ním spojené.
Co vlastně fotíte nejraději? Lidi, přírodu, zvířata?
Já prostě rád fotím. Obecně mi ale víc „jdou“ lidi, protože mám lidi rád, komunikace s nimi mě těší a dělá mi radost, když oni mají radost z fotek. Kladu důraz na přirozenost a jednoduchost. Už pěkných pár let třeba spolupracuji s Domovem důchodců Bystřany na fotografování kalendářů s místními seniory a zaměstnanci. Je to vždy velká legrace a výzva zpracovat zvolené téma zábavnou formou. S kadeřnickým salonem Gabriely Kejmarové a módní návrhářkou Martinou Geletka Tuháčkovou zase rádi vytváříme tématické kreace ve spojení účesů a módy.
Zmiňoval jste projekt Vázy…
Nesmírně mě baví focení zátiší. Myslím, že mám cit pro kompozici, a tak občas relaxuji při focení váz z mojí sbírky. Ostatně z toho vznikl i můj dlouhodobý fotografický projekt Vázy, v němž fotím převážně Československé vázy z lisovaného skla, hutního skla a keramiky. Beru je i na výlety do přírody a vdechuji nový život kouskům, které leckomu leží někde ve sklepě a na půdě. Přitom jde obvykle o tvorbu designérů známých i daleko za našimi hranicemi.
Kromě toho, že fotografujete na přání, tak také fotky vystavujete. Jaká výstava pro vás byla ta, na kterou nezapomenete?
Zatím všechny výstavy byly pro mě nezapomenutelné. Nejvíc mi ale utkvěla ta první a pak ta poslední. První výstavu jsem měl v roce 2000 v Telči. Má zatím poslední a největší výstava byla v září a říjnu loňského roku ve Výstavní síni u kostela v Bílině. Šlo o pilotní výstavu k projektu Vázy, kde byly k vidění jak fotografie, tak samotné vázy z mojí sbírky, které jsou součástí fotografovaných zátiší. Na vernisáži všechno náramně propojilo vystoupení dvojice Flaškinet, hudebníků hrajících na nápojové lahve. Skvělý zážitek.
A připravujete v blízké budoucnosti nějakou?
Zrovna teď intenzivně pracuji na přípravě dubnové výstavy v Botanické zahradě Teplice. Bude opět k projektu Vázy a moc se na ni těším. Mým cílem je, aby stále se rozvíjející soubor fotografií a váz cestoval po celé republice a ukazoval lidem krásu věcí, které často považují za obyčejné a okoukané.
Žijete v Teplicích. Jaký máte k městu vztah? Co se vám tu líbí, anebo naopak nelíbí?
Teplice jsou moje rodné město, žiji tu celý život a mám to tu rád. Mají příjemnou polohu mezi Krušnými horami a Českým středohořím, velikost tak akorát, aby se tu člověk nenudil, ale našel tu i klid. Historie města je úchvatná. A i když bych si představoval centrum města kulturnější, více pulzující životem a bez bezdomovců, pořád je to můj oblíbený domov.
Prozradíte vaše plány do budoucna?
Po hektických letech s dobrovolnictvím jsem teď v období, kdy chci především rozvíjet svojí fotografickou živnost a volnou tvorbu. Výtvarné projekty jako jsou Vázy, mi voní seberealizací. Těším se na všechno, co mi fotografie do života přinese. Tím nejdůležitějším „projektem“ je pro mě ale můj partner Tomáš. Právě slavíme 20 let našeho vztahu a bez něj si nedokážu představit současnost ani budoucnost.
Jak rád odpočíváte?
S partnerem milujeme přírodu. A tak nepohrdneme dovolenou na lodi na některé z českých přehrad, nebo třeba řeckými ostrovy, kde rádi cestujeme mimo tradiční turistické cesty a snažíme se dostat co nejblíž k místním obyvatelům a jejich kultuře. Během koronavirové sněžné zimy jsme si zamilovali i výšlapy na sněžnicích. Stačí ale třeba jen „obyčejný“ výlet po Krušných horách.
Přidat komentář