Je to s podivem, ale i v době, kdy nejmladší generace propadla moderním technologiím, frčí i skauting. V historii samostatné republiky je v Česku vůbec nejvíc skautů, přitom dlouhá desetiletí nemělo tohle hnutí na růžích ustláno. V devadesátých letech se ale začalo opět stavět na nohy. A Teplice letos právě slaví 35 let od svého znovuobnovení. Podle skauta Jiřího Richtera právě historie místního skautingu, energie a zážitky z táborů či výprav dodnes ovlivňují životy mnoha dětí i dospělých.
V letošním roce slavíte velké výročí. Přiblížíte nám, jak a kdy vzniklo vaše skautské středisko v Teplicích?
Je pravda, že letos slavíme 35 let od znovuobnovení našeho střediska Teplice 1 – Doubravka. Protože skauting byl pro své demokratické ideály vždy trnem v oku totalitním režimům, činnost organizace byla v minulosti několikrát přerušena. Oficiálně bylo ale naše středisko založeno již v roce 1919 a fungovalo do záboru tehdejších Sudet, následně pak v klidnějších obdobích let 1945 – 1948 a 1968 – 1970. Současná polistopadová éra je tedy naše nejdelší etapa existence. Skauting v Teplicích po roce 1989 obnovovali činovníci vzešlí z obou předchozích období pod vedením Dr. Hrabáka, který byl za svou činnost v junácké organizaci dokonce vězněn v komunistických lágrech.
Jak jste se sám dostal ke skautingu?
Před více jak třiceti lety, v roce 1994, jsme si s bratrem chtěli založit klub po vzoru foglarovek v kočárkárně našeho domu. Tehdejší domovník Jirka Doseděl byl zároveň člen střediska se skautskou přezdívkou Komín a místo poskytnutí prostor nás nasměroval do 1. chlapeckého oddílu Toulavý šíp, kde oba působíme dodnes.
Máte nějaký osobní zážitek ze skautingu, který vás ovlivnil?
Kromě stovek oddílových schůzek a víkendových akcí i desítek letních táborů asi síla přátelství, která přetrvávají mezi členy střediska od devadesátých let dodnes. Nejenom, že společně udržujeme organizaci v běhu, ale často se také scházíme, ať už na třeba na táboře, nejrůznějších akcích nebo na svatbách či narozeninových oslavách.
Co vás motivovalo stát se vedoucím? A jaké vlastnosti podle vás dělají dobrého skautského vedoucího?
Jako mladík jsem chtěl svému oddílu a středisku alespoň trochu vrátit to, čeho se mi v mých dětských letech dostávalo od vedoucích, z nichž někteří již nejsou mezi námi. Jako činovník jsem začínal před čtvrt stoletím, pomáhal jsem při vedení dětí a převzal již tehdy funkci hospodáře, kterou vykonávám dodnes. Kromě vedení účetnictví řeším také finance – dotace, výběr členských a účastnických příspěvků, dále nákup vybavení, veškerou nutnou administrativu i plánování a vedení některých akcí. Zároveň jsem zástupce vedoucího střediska Milana Heřmánka, jednoho z našich zakladatelů, který v jeho čele stojí přes 30 let. Důležité je uvědomit si, že vedoucí svým působením může ovlivnit své svěřence na celý život a chovat se podle toho, v duchu našich skautských zákonů.
Máte nějaký projekt nebo akci, na kterou jste obzvlášť hrdí?
Já osobně jsem hrdý zejména na to, že pro své členy dokážeme rok co rok zajistit a zorganizovat na každé pololetí sérii týdenních pravidelných schůzek a víkendových akcí – nejčastěji výprav do přírody. Samostatnou kapitolou je pak letní stanový tábor u Kolovče na Domažlicku, který naplánovat, postavit, vést po dobu dvou týdnů a zase zbourat stojí spoustu sil. Stejně tak i třeba vodácké výpravy, které v posledních době pořádáme dvakrát do roka. Veškerou činnost totiž zajišťujeme dobrovolnicky, ve svém volném čase a mnohdy na vlastní náklady.
Kdybyste mohl dát jednu radu mladým skautům, co by to bylo?
Zejména aby si krásná léta dětství užili. A že přijde doba, kdy vyrostou a jako dospělí třeba nabydou dojem, že budoucí děti jsou jiné, horší, než byli oni nebo jim jednoduše nebudou rozumět. Dětská duše ale bude vždy stejná. Dobrodružství prožitá ve skautu budou děti oslovovat i v budoucnu, stejně jako dnes nebo v předchozích desetiletích. A aby jim jednou předali něco z toho, co ve svých oddílech momentálně sami prožívají.
Vím, že máte syna. Chodí také do skauta nebo nějaké jiné záliby?
Na oddílové schůzky osmiletý Jiřík dochází od loňského září, ale členem střediska je již déle, má za sebou také již 4 tábory, kam ho beru odmala. Na tom loňském splnil hned dvě skautské odborné zkoušky (tzv. „odborky“) kuchař a táborník, tím mi udělal radost. Letos ho čekala výzva v podobě splnění nováčkovské zkoušky a skautský slib. Dále hraje florbal a často spolu jezdíme na kolo, zakopat si nebo jen tak na procházku po našem krásném městě. Dost času také trávíme společně s rodinou.
Jsou Teplice podle vás dobrým místem pro výchovu mladých lidí ve skautských hodnotách?
Spíš než na místě záleží podle mého názoru na lidech, kteří děti a mladé lidi ovlivňují – rodiče, učitelé i vedoucí v oddílech. A samozřejmě jejich vrstevníci v kolektivech, se kterými se setkávají. Věřím, že za uplynulých 35 let už jsme se dostali do podvědomí Tepličanů a pozitivně zde ovlivnili řadu dětí.
Jak spolupracujete s místními organizacemi nebo městem na skautských projektech?
Nejvíc ve styku jsme samozřejmě s druhým teplickým skautským střediskem Dvojka, dobrou spolupráci máme dále třeba s oddílem AVZO Doubravka, se kterým pořádáme od roku 2009 každoročně na 1. máje akci pro veřejnost na nádvoří hradu, který mají oba spolky v názvu. Spolupráce s městem je velmi dobrá a současnému vedení patří poděkování za finanční podporu.
S jakými problémy se v posledních letech skauting potýká?
S růstem členské základny, která stále stoupá a letos přesáhla 78 000 registrovaných dětí a dospělých, se řada oddílů a středisek potýká s nedostatkem vedoucích, zájem ze strany dětí je vysoký. Znát je i odliv nadějných mladých činovníků za studiem i prací z menších měst zejména do Prahy. Jednotky z větších měst zase mnohdy řeší nedostatečné prostory pro svou činnost. Naopak zlepšila se materiální vybavenost, my například disponujeme kompletním vybavením pro letní stanový tábor nebo vodácký výcvik.
A jak vidíte budoucnost skautingu v Teplicích i obecně v Česku?
Věřím, že počet členů naší organizace se může dostat přes 100 000, pokud pro ně dokážeme najít odpovídající kapacity, zejména v podobě dostatku vedoucích. Nejinak tomu bude i v Teplicích. Vše je hlavně o lidech, jejich prioritách a motivaci dělat něco pro ostatní.
Jste rodilý Tepličan. Co máte ve městě nejraději?
Hlavně od dob narození syna brouzdání historickým centrem města a po jeho parcích s cílem v nějaké cukrárně nebo hospůdce. Atmosféru populární „lázeňské“. A samozřejmě také fotbal, jako dlouholetý fanoušek navštěvuji domácí zápasy a věřím, že se FK Teplice časem propracuje mezi českou fotbalovou špičku.
A co byste si přál, aby se v Teplicích změnilo nebo zlepšilo?
Možná některým z místních chybí více optimismu či sebevědomí a nepovažují Teplice za ideální místo pro život. S tím já nesouhlasím. Měli bychom si méně stěžovat a více se radovat ze všeho pozitivního, co nás ve městě a jeho okolí obklopuje. Přál bych si zároveň, aby z města zmizely chátrající domy a jejich majitelé se o ně řádně postarali.
Máte nějaké osobní sny nebo projekty, které byste rád uskutečnil?
Sním o přestavbě objektu v šanovské ulici A. Jiráska, ve kterém máme klubovny. Jedná se o dřevostavbu z roku 1970, postavenou tehdy jako provizorium. Zatím jsme se neshodli, jak s letitou stavbou naložit dále a udržujeme jí v provozu. Také s napětím očekávám, jestli současná generace dokáže převzít naše funkce ve středisku.
Jak trávíte svůj volný čas? Máte nějaké další koníčky nebo aktivity, které vás naplňují?
Nejraději s rodinou na výletech nebo na chatě. Snažím se sportovat. Když to jde, rád zajdu na ryby na některý soukromý revír a na fotbal. Příliš dlouho nevydržím doma v klidu, jsem rád v pohybu. Když už konečně v klidu jsem, rád čtu a brnkám na kytaru, momentálně se učím hrát na ukulele.
Přidat komentář Zrušit odpověď na komentář