Teplická triatlonistka a vytrvalkyně Alena Vrátná, která udivuje svými neuvěřitelnými výkony, je sportovkyní tělem a duší. Vyžívá se v extrémních závodech a během poslední dekády už získala celou řadu prestižních ocenění.
Údajně jste s běháním začala až ve čtyřiceti letech…
Je to tak, ve čtyřiceti letech jsem běžela svůj první maraton. Chtěla jsem zkusit něco, co mi přišlo nad rámec lidského úsilí, pro mě něco mimořádného. Rok před tím jsme projížděli Prahou v den Pražského maratonu a viděla jsem to odhodlání, tu bolest a tu radost běžců. Takže jsem to chtěla zažít.
Kromě běhu se věnujete také triatlonu. Jak jste se k němu vůbec dostala?
Běh byl prvotní a po pěti letech běhání maratonů, jsem chtěla okusit něco víc. Protože jsem už věděla co triatlon je a bavila mě cyklistika na horském kole, tak jsem se chtěla posunout dál. Zkusit 1/2 Ironman, což znamená 1,9 kilometrů plavání na otevřené vodě, 90 kilometrů silniční cyklistiky a závěrečný půlmaraton běhu. Jenže jsem neměla to silniční kolo. Tak jsem si ho půjčila (smích). Na něm jsem i svůj první 1/2 Ironman absolvovala a hned z toho bylo 3. místo v kategorii nad 45 let. A stalo se, že mě triatlon uchvátil.
Vaší specializací jsou i extrémní závody… šlo to vždy hladce?
Extrémní triatlon na ironmanských tratích je úplně jiný level. Nejdříve mu předcházela chuť, což je dost drzé v mém věku, zvládnout Triatlon na ironmanské vzdálenosti. Takzvaný Ironman je 3,8 kilometrů plavání na otevřené vodě, 180 kilometrů na kole a závěrečný běžecký maraton, což je 42 kilometrů. Prostě se mi dařilo, každý triatlon končil na stupni vítězů, a to mě hnalo dál. Jenže přesně na den dva měsíce před prvním Ironmanem v Německém Rothu mi zkolabovala plíce, spontánní pneumotorax, bylo mi 49 let a byla jsem úplně na dně. Ale nevzdala jsem se, závod jsem absolvovala, a pak další a další, ale plíce chřadla a chřadla, až jsem musela podstoupit operaci a tak jsem začínala od začátku, opět od nuly.
Proč si vybíráte extrémní závody? Co vás na nich láká?
Extrémní triatlony vždy skýtají zážitek v nádherném prostředí. To, co já miluji, je krásná příroda. Takže Norsko, Itálie, Roháče, Krkonoše, Krušné hory a Česko-Saské Švýcarsko, Alpy, Pyreneje, Alžírská Sahara. Je to tvrdá dřina, která trvá někdy i dvacet hodin. Ale na extrémním triatlonu nepotkám rivalitu, je tam velká symbióza lidí, je to ten ryzí závod v souladu fair play. Tam se nehraje na kategorie, pouze na muže a ženy.
Vzpomene na nějaký, kdy jste si doslova sáhla takzvaně na dno?
Na dno jsem si sáhla mnohokrát, třeba plavecká část v alžírské oáze kdy voda měla 7 stupňů, při Kryathlonu, kdy Vltava měla 1,5 stupně, nebo na Wintermanovi při plavání v Labi 9 kilometrů po proudu, kdy jsem se po skoku do ledového říjnového Labe nemohla nadechnout. A navíc byla absolutní tma, Labe mě neslo a já nemohla dýchat, nebyla jsem schopna pohybu. Ale absolutně nejhlubší zážitek mám ze španělských Pyrenejí, kde jsem se bála, totálně vyčerpaná, že zkolabuji bez upozornění organismu. Nakonec jsem se i díky synovi přemohla a závod dokončila v limitu jako druhá žena a asi do patnáctého místa v absolutním pořadí i s muži.
Jakým sportům jste se věnovala předtím?
Předtím jsem se nevěnovala ničemu systematicky. Kolem dvacátého roku života jsem se teprve naučila jezdit na kole (smích), z toho vyplynuly MTB závody, lyžuji od dětství, milovala jsem sportovní gymnastiku a ve škole tělocvik. Díky náhodě jsem před čtyřicítkou předcvičovala kick box aerobik a následně K2, to je něco podobného jako Heat. Od dětství jsem snila o vysokohorské turistice a lezení ve skalách, které se mi pak na krátký čas splnilo.
V závodění jste dosáhla hodně úspěchů. Jakého si ceníte nejvíce?
Velmi těžká otázka. Cením si každého, žádný nebyl jednoduchý, na každý mám krásnou vzpomínku. Nejen na prostředí, obtížnost, ale i přátelství, která tam vznikla, na úžasnou podporu přátel a rodiny. Mnoho jich bylo i v tom módu, že jsem tam byla jako první a jediná žena, takový předjezdec. A to mi bylo už pár let po padesátce (smích). Ale asi nejdrsnější pro mě byl Ultraczech515, kde bylo 10 kilometrů plavání, 421 kilometrů na kole a 84 kilometrů běh. To vše na pětikilometrovém okruhu račického kanálu v daném limitu. A na konci září, kdy už počasí nemívá letní teploty. Dva týdny na to vítězství na Winterman extreme triatlon v ženské kategorii, kde jsem patřila mezi nejstarší účastnice. Dodnes nechápu, jak jsem to mohla ve čtyřiapadesáti zvládnout (smích).
Na jaký závod ráda vzpomínáte, anebo je vaším oblíbeným?
Vzpomínám na všechny. Každý byl nádherný, každý bolel, každý mi přinesl poznání nejen svého těla, ale i místa. Přinesl mi nová přátelství a ukázal mi, že můj manžel je obrovskou oporou. Ve Francii v Nice, kde jsem bojovala o slot na nejprestižnější triatlon světa na Hawaii, kde jsem brala 3. místo v kategorii ve světové konkurenci, jsem ale poznala i hořkost toho, co mi tělo může připravit.
Co na to říká rodina? Podporuje vás? Jezdí na závody s vámi?
Manžel byl zpočátku skeptický, ale když byl téměř každý závod s medailí, začalo ho to bavit (smích). Hlavně byl fantastický v podpoře nejen mně, ale i vše ostatním závodníkům. Stal se takovým viditelným maskotem všech závodů, každý si ho pamatuje, i díky jeho nezaměnitelné vizáží a já jsem za to šťastná. Syn byl několikrát mým povinným supportem v závodě a já si toho nesmírně vážím. Byla to nádherná zkušenost a spojení.
Co vás stále motivuje?
Asi vždy to zajímavé prostředí, které chci poznat, myšlenka, že, tento závod jsem ještě nezkusila, protrhnutí cílové pásky a následná euforie, ta objetí v cíli. Nová přátelství, nebo že vám někdo napíše, že jste jeho motivací. Je i parádní pocit, když vás organizátor pozve na triatlon do zahraničí, aniž bych si hradila startovné. Dokonce na Saharaman v Alžíru mám doživotní startovné zdarma, což nevím, zda je výhra (smích).
Jste teplická rodačka. Máte zde nějaká oblíbená místa?
Jsem Tepličanda, jsem patriot. Tady jsem se narodila a tady zůstanu. Moje cíle procházek s mým téměř devadesátiletým otcem jsou trochu mimo Teplice. Z Bílé Cesty do vesnice Straky, Rtyně a její okolí, dále cyklostezka do Sezemic, Lbínská cyklostezka, Řetenický lesopark. Ale pro mě osobně je to Přítkovský les, Krušné hory a celé Středohoří.
Volný čas trávíte jen sportem nebo máte i jiné koníčky?
Volný čas? Co to vlastně je? Každý si ho určitě představujeme jinak (smích). Věnuji se svému otci, malému vnukovi, ráda čtu. A když sednu na kolo a vyjedu si, cítím volnost. Konečně se věnuji vysokohorské turistice, každý rok od svých 50. narozenin, si s kamarádkami vyšlápnu nejvyšší horu nějakého státu či kontinentu.
Prozradíte sportovní plány do budoucna?
Letošní sezóna začala v dubnu výstupem na nejvyšší horu Maroka, v květnu byl náš oddílový Krušnoman Long Distanc Duatlon na Klínech, trailový běh Mutraverz a ještě Grizzlyman. Čeká mě i extrémní triatlon v Krkonoších a v srpnu opět náš oddílový Krušnoman Extrem Punk triatlon, závěr léta patří vždy Glassman triatlonu s plaváním na Barboře a během léta se vždy operativně rozhoduji absolvovat krátké triatlony. Podzim bude ve znamení trailových běžeckých závodů. Prosinec završím závodem dvojic – koloběh z Řípu do Prahy. Závody v zahraničí jsem už takzvaně odpískala, už není prostor na trénink. Poslední bude asi v roce 2025 triatlon na Elbě, jako dárek sama sobě k šedesátinám.
Přidat komentář