Charles Olivieri Munroe: Kapra si o Vánocích nedám, ten se jí snad jen v Čechách

Foto: archiv Charles Olivieri-Munroe
  •  

Čestný šéfdirigent teplické Severočeské filharmonie, charismatický Charles Olivieri-Munroe je takovým světoběžníkem. Narodil se na Maltě, vyrůstal v Kanadě, od doby, kdy děti dospěly je kyperským rezidentem. Doma se prý cítí v Česku, stejně jako Antonín Dvořák, když žil v Kanadě. Jako dirigent působil u věhlasných zahraničních orchestrů, ale hodně blízko má k Teplicím. A zdejší publikum ho miluje.

Tíhl jste k hudbě už od mládí?

Ano, už když jsem měl šest nebo sedm let, tak jsem začal hrát na klavír. Rodiče chtěli, abychom se já i bratr naučili hrát na nějaký hudební nástroj. A protože jsme měli doma klavír, tak jsem začal na něj hrát. To bylo v Kanadě.

Vy ale nejste Kanaďan…

Já jsem se narodil na Maltě, ale když mi byl rok a půl, tak jsme se stěhovali do Toronta, protože můj otec tam dostal místo jako profesor pro zubní lékařství na torontské univerzitě.

Takže rodiče hudebníci nebyli?

To úplně ne, ale tatínek hrál na housle i na kytaru a moje maminka je malířka.

Co vás přivedlo k dirigování?

K dirigování jsem se dostal později, až kolem osmnácti let. Začínal jsem jako pianista, až teprve pak jsem se rozhodl pro dirigování. Na klavír jsem hrát nechtěl, ale pořád jsem se chtěl pohybovat v hudebním světě. Rád spolupracuji s lidmi, takže jsem se rozhodl vyzkoušet dirigování, i když jsem o něm vůbec nic nevěděl (smích). Takže jsem netušil, co to znamená, jak je to náročné, jak je v tomto oboru velká konkurence, jak je málo příležitostí. Ale byl jsem pracovitý a měl jsem i štěstí. Mezi Československem a Kanadou okolo roku 1969 existoval hudební kontakt založený slavným českým dirigentem Karlem Ančerlem. Česká dirigentská škola měla jméno. A když jsem potkal Jiřího Bělohlávka, tak jsem se s ním radil, kde studovat, tak on mi doporučil studium u profesora Otakara Trhlíka v Brně. To jsem udělal a u něj na JAMU jsem studoval i absolvoval.

Takže už jste působil v České republice před svým angažmá v Teplicích?

Po studiích, jsem dva roky působil jako druhý dirigent u Státní filharmonie Brno, pak jsem se odstěhoval do Prahy a do Teplic.

Kdy jste se poprvé dozvěděl o možnosti jít dirigovat do Teplic a jak vše probíhalo?

V roce 1997 přišla nabídka Severočeské filharmonie Teplice k šéfdirigentskému angažmá. Já jsem tady v roce 1995 hostoval, a když skončil dirigent Tomáš Koutník, tak mě teplická filharmonie oslovila a já se přesunul do tohoto krásného města.

Jak se změnila teplická filharmonie během těch let, co zde působíte?

Změnila se opravdu hodně. Orchestr měl sice velkou tradici. Postupně se zde vystřídala celá řada dirigentů jako Libor Pešek nebo Vladimír Válek. Ale pořád mu chyběl drive, sebevědomí, humor a radost. Což bylo vlastně rysem celé země, která se po roce 1989 otevřela. Orchestr se během mého působení zmodernizoval, měl mnohem širší mezinárodní repertoár. Najednou se tady hrály velké symfonické skladby a ne jen klasika. Mezi námi zafungovala taková symbióza. Hodně toho jsem udělal právě tady v Teplicích, pro mě to byla taky nová zkušenost a hodně jsem se toho naučil od kolegů v orchestru. Zafungovalo to natolik, že v době, kdy jsem tu skončil jako šéfdirigent, tak jsem dostal pozici čestného šéfdirigenta. To bylo pro mě hrozně fajn. Teď často diriguji na takových exotických místech, jako je Bankok nebo na Kypru. Momentálně jsem hlavním hostujícím dirigentem v Thüringen Philharmonie v sousedním Německu.  Takže i když mám angažmá kdekoli po světě, tak můžu stále udržovat kontakt s teplickým orchestrem.

Jak se na ty změny tvářilo teplické publikum?

Ten kontakt s publikem byl skvělý. Ocenil jsem, že lidé byli tolerantní na mou špatnou češtinu. Šéfdirigent je pro publikum ten, kdo podporuje hudební život města a vybírá pro něj skladby, které se mu budou líbit. Takže kromě běžných abonentních koncertů jsme v létě hráli i Kolonádní koncerty, kde mě lidé mohli poznat blíže, protože tam jsme si blíž, já to moderují, atmosféra je otevřenější.

Jste na orchestr, ve kterém působíte, přísný?

To musím být, nejde být jen přátelský. Dirigent nesmí být arogantní, ale musí svou práci brát vážně. Respekt nepřijde, protože to chceš, ale protože ten orchestr to chce. Protože oni vědí, co pro ně chceš udělat. Respekt získaný přirozenou cestou je součástí dobrého vzájemného kontaktu. Já se to vždy snažím udělat takovým způsobem, že jsem inspirující a taky se snažím nebrat sám sebe vážně, což je velká chyba spousty dirigentů.

Dá se vůbec srovnat kvalita českých hudebníků se zahraničními?

Určitě ano, v Čechách je velmi vysoká kvalita. Čeští muzikanti mají takový přirozený talent. Je tu dlouholetá nejen orchestrální, ale také sólová tradice.

A dá se vůbec kvalita orchestru nějak měřit?

Když jsi znalec tak to slyšíš a můžeš to porovnat. Poznáš, jestli je zvuk jemný nebo tvrdý, jestli hrají intonačně přesně, jestli umí udělat takovou kouzelnou atmosféru, když pianissimo, jak tak tiše, až z toho máš husí kůži. To jsou některé z aspektů, podle kterých se dá kvalita orchestru měřit.

Teplické publikum je jaké?

Máme publikum všech věkových skupin a je velmi pozorné. Jsou to znalci, co mají svoji filharmonii rádi. Dokonce jsem byl pyšný, že Severočeská filharmonie Teplice vyhrála několikrát po sobě titul nejlepší kulturní instituce v Ústeckém kraji.

Jak vypadá vaše dirigentská příprava ke koncertu?

Jsem doma, sedím u klavíru a studuji partitury. Když jsem začínal, tak jsem trénoval před zrcadlem, učil jsem se, aby má gesta byla čitelná. Jakmile jsem získal víc zkušeností, tak už je to spíš o tom prožitku, co slyšíš při zkoušení, co upravit. Na jeden koncert zkoušíme tři dny.

Je nějaké dílo, které byste si jako dirigent chtěl v životě zadirigovat, ale zatím jste neměl příležitost?

Určitě je to Devátá symfonie od Gustava Mahlera nebo opery od Richarda Wagnera či Giuseppe Verdiho. Už jsem toho dirigoval mnoho, ale někdy jsem se na něco necítil ještě připravený já. Letos jsem dirigoval například poprvé v životě Devátou symfonii od Franze Schuberta, a i když to není těžká skladba na dirigování, tak jsem se dříve na ni necítil. Je to zvláštní skladba, senzitivní, podle mého názoru potřebuje větší vyzrálost.

Teplice jsou považovány za jedno z nejkrásnějších měst v severních Čechách. Je to podle vás pravda?

Určitě je to pravda. Je to klidné město plného kulturního života. Našel jsem tu spoustu krásných míst, které stále rád navštěvuji.

Dá se říct, že jste v Čechách zapustil kořeny?

To určitě ano, protože v České republice žiji delší dobu, než jsem strávil v Kanadě. Když se mě lidi ptají … cítíš se jako Kanaďan, Malťan nebo jako Čech? Tak odpovídám, že se cítím jako Kanaďan, protože jsem v Kanadě vyrůstal, ale doma se cítím tady v Čechách, protože tady mám rodinu. Tady se narodily moje děti. A kde máš děti, tam se cítíš doma. I když moje dcera teď nastoupila na univerzitu v Amsterdamu.

Blíží se Vánoce, jak je slavíte? Česky nebo Kanadsky?

My to tak nějak kombinujeme. Kapra tedy nejím (smích). Ten se jí snad jen v Čechách. U nás se nejí žádná ryba, u nás se jí krocan nebo roastbeef.

Můžou se na vás Tepličané v nejbližší době těšit?

Hned v lednu diriguji na plese v Krušnohorském divadle a na abonentním koncertě.


  •  

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*


*