Navzdory diagnóze roztroušené sklerózy se Anna Housová nevzdává žádné výzvy, kterou jí život postaví do cesty. Když jí lékaři oznámili diagnózu, mohla se poddat strachu a nejistotě. Místo toho se rozhodla, že nemoc nebude určovat její život. Dnes nejenže sportuje, pracuje a stará se o rodinu, ale dokázala také pokořit jednu z nejvyšších hor světa – Kilimandžáro.
Kdy se u vás roztroušená skleróza objevila?
V únoru 2006, kdy jsem byla na zimních prázdninách v Jizerských horách. Každý den jsem lyžovala nebo běžkovala, ale jednoho dne jsem při běžkování pocítila tak silnou únavu, že jsem prostě zalehla do sněhu a nemohla jet dál. Dosoukala jsem se zpět na chalupu a okamžitě usnula. Večer, po probuzení, jsem zjistila, že necítím dobře stehno a část ruky. Sice jsem se mohla normálně hýbat, ale citlivost byla horší a únava extrémní. Tehdy jsem netušila, co to znamená, a přičítala to jen vyčerpání po sportu. Po návratu domů jsem šla normálně do práce, ale ruce mi přestaly fungovat úplně. Nebyla jsem schopna psát na počítači ani se soustředit. To už jsem věděla, že je něco hodně špatně.
Jaké byly začátky s touto nemocí?
Byly hodně těžké. Nejdřív jsem neměla tendenci si o nemoci cokoliv zjišťovat a měla klid. Pak mi to ale nedalo a klid mizel s informacemi, které jsem objevovala. Psychika se hroutila a já potřebovala něco začít dělat. Nejprve jsem se snažila nad nemocí „zvítězit bojem“, což byla velká chyba. Žila jsem, jako bych ji neměla, ale roztroušená skleróza se ozývala čím dál častěji a zanechávala větší rány – časté pobyty v nemocnici, infuze kortikoidů, bolesti hlavy, křeče. Nakonec jsem se musela s nemocí smířit.
Léčíte se v teplickém RS centru. Jste spokojená?
Toto centrum považuju za životní výhru. Primářka, paní Marta Vachová, je úžasný člověk na správném místě. Její empatie mě mnohdy až překvapuje a dodává mi pozitivní myšlení. Jezdím tam pravidelně jednou za pět týdnů na kontroly. Víc takových center je potřeba.
V čem vaše léčba spočívá?
Každých pět týdnů dostávám infuzi, ale dnes už jsou to jen injekce do břicha. Lék se jmenuje Tysabri a zatím mě drží na nohou, takže jsem spokojená. Pravidelně chodím na krevní testy a magnetickou rezonanci, aby se jakékoliv změny zaregistrovaly a mohlo se na ně okamžitě reagovat.
Co vám pomohlo se s nemocí smířit?
Nejvíc mi pomohl stav, kdy mi bylo tak mizerně, že jsem si řekla, že takhle to dál nejde. Musela jsem udělat změnu ve svém životě. Nemohla jsem už úplně aktivně sportovat, ale mohla jsem chodit na procházky, občas se projet na koni, zacvičit si jógu. Musela jsem přijmout fakt, že už nebudu běhat denně deset kilometrů, že nebudu závodit. Všechno jsem začala dělat s větší lehkostí a klidem, i přesto, že jsem po léčbě nabrala spoustu kil navíc.
Spousta lidí po nemoci přehodnotí svůj život. Je to i váš případ?
Rozhodně. Bylo důležité si říct, co a kdo v mém životě stojí za to a co a kdo ne. Pak už následovala série rozhodnutí a bylo vymalováno. Vybudování nového života bylo zásadní. Vytvořila jsem si denní rutinu, které se držím a kterou mám ráda. Mám ráda čistý a útulný domov, klid, dobré jídlo a přátele.
Navzdory nemoci jste aktivní. Jak trávíte volný čas?
Dříve jsem ráda běhala a jezdila závodně na koni, ale dnes už mi výbušné sportovní aktivity nedělají dobře. Největší koníček jsou hory – různé treky, poslední dobou jsme si s manželem oblíbili horolezení na indoorové stěně. Možná nás to časem vytáhne i do skal. Jinak každý den po práci vezmu naše dva psy a vyrazím do lesa, pět až deset kilometrů, za každého počasí. Občas si zacvičím klidnou jógu.
Máte za sebou trek na Kilimandžáro. Proč právě tato africká hora?
Kilimandžáro byl sen z mládí. Poprvé jsem ji viděla v časopise, když mi bylo sedmnáct, a řekla jsem si, že se na ni jednou podívám. Po diagnóze už to nebyl jen sen, ale životní výzva. V hlavě to bylo pořád, občas zmizelo, když se zdravotní stav zhoršil, ale pak se zase objevilo. A nakonec se to podařilo. Výzva to opravdu byla.
Jaký byl samotný výstup?
Hned 2. ledna 2024 jsme odletěli do Tanzanie, kde jsme 4. ledna začali šestidenní výstup na Kilimandžáro. A 8. ledna v 7:30 jsme stáli na vrcholu. Musím říct, že je fajn si sáhnout na dno a zjistit, že i dno má ještě sklep. Bylo to náročné, bojovali jsme s výškovou nemocí, chladem, vyčerpáním, ale zvládli jsme to. V tu chvíli jsem byla opravdu hrdá na sebe, na své tělo, na to, co dokázalo. A byla jsem vděčná svým parťákům, kteří šli do toho se mnou, a vzájemně jsme se podporovali.
Přidat komentář