Spousta malých holčiček sní o tom, že by se staly letuškami. Tepličance Ireně Šrédlové se to podařilo, i když v dětství ji spíš zajímala hudba. Nakonec ale zvítězil zájem o cizí jazyky a touha poznávat svět. Na své cestě plné výzev zakotvila mimo jiné i u prestižní čínské letecké společnosti. A nejenže hýčkala její pasažéry, stala se i tváří aerolinek, která se usmívá z billboardů.
Chtěla jste od dětství být letuškou?
Nebudu tvrdit, že jsem od mala toužila být letuškou. Původně jsem se věnovala hudbě. Vystudovala jsem teplickou konzervatoř a chvíli učila hru na klavír. Už tehdy mě ale lákalo cestování a cizí jazyky a věděla jsem, že nechci celý život strávit na jednom místě s pevnou pracovní dobou. Po prvním semestru na vysoké škole jsem se proto rozhodla vydat jinou cestou a zvolila profesi, která spojuje obojí, možnost poznávat svět a denně používat cizí jazyky.
Takže jste se stala letuškou?
Ve 22 letech jsem sebrala odvahu, odstěhovala se do Prahy a na jaře 2015 jsem nastoupila jako letuška u české společnosti Travel Service. To mi dalo první cenné zkušenosti v letadle.
Jak jste se dostala až k čínským aerolinkám?
V září 2015 probíhalo v Praze dvoudenní výběrové řízení pro Hainan Airlines, což je jedna z největších čínských aerolinek. Přihlásila jsem se, prošla všemi koly a k mému obrovskému nadšení mě vybrali. Začátkem května 2016 jsem seděla v letadle směr Peking a začínala novou kapitolu života. Až do začátku roku 2020 jsem létala u Hainan Airlines jako palubní průvodčí.
Jaké byly vaše první dojmy?
Byl to obrovský skok do neznáma. Výcvik v Číně byl náročný a intenzivní. První tři měsíce jsme se každý den učili postupy pro běžný provoz i řešení nejrůznějších nouzových situací. Začínali jsme na ostrově Chaj-nan ve městě Haikou, pokračovali v tropickém letovisku San-ja a nakonec výcvik završili v Pekingu, kde jsme pak bydleli. Všechno bylo nové. Jiná kultura, jiné nároky, jiné tempo. Navíc jsem na začátku neuměla čínsky ani slovo, takže jsem se musela učit jazyk úplně od nuly, abych se vůbec mohla dorozumět a fungovat v běžném životě. Po absolvování základních letů v ekonomické třídě jsem díky znalosti jazyků brzy přešla do business class, kde byl kladen ještě větší důraz na komunikaci a servis. Práce to byla náročná, ale krásná.
Stala jste se také hlavní tváří této letecké společnosti. Vyplývaly z toho nějaké povinnosti?
Postupně jsem se stala jednou z tváří Hainan Airlines, ale nebyla to oficiální funkce. Prostě jsem dál normálně létala jako ostatní, ale firma si mě začala vybírat pro různé marketingové projekty. Třeba mě obsadili do nového instruktážního videa o bezpečnosti na palubě, které se pouští cestujícím před každým letem. Taky jsem natáčela reklamní spot na propagaci aerolinek, který pak běžel dokonce na mezinárodních televizních stanicích, jako BBC nebo CNN. Často jsme s profesionálními fotografy fotili propagační snímky. Moje fotografie se objevily v palubních časopisech, na plakátech, billboardech. Bylo to skvělé zpestření mé práce, i když to občas znamenalo velmi dlouhé natáčecí dny navíc. Na druhou stranu mi tahle role přinesla úžasné příležitosti. Například nás vyslali do New Yorku fotit nové firemní uniformy. Měla jsem díky tomu týden pobytu v New Yorku, bydlela jsem hned u Central Parku. Fotili jsme na Times Square, u Brooklynského mostu a na dalších ikonických místech. Přijel se na nás podívat i návrhář těch uniforem. Byla to pro mě čest a obrovská zkušenost.
Jak jste se cítila, když jste narážela na svou tvář na billboardech, v televizi i na prospektech aerolinek?
Bylo to neuvěřitelné. Pamatuju si, jak mi kamarád poslal fotku autobusu v Tianjinu, na kterém byl plakát s mojí fotkou, tomu jsem se musela smát, bylo to fakt zvláštní. Na palubě mě díky tomu občas cestující poznávali. Říkali: „Vy jste ta letuška z toho videa!“ Jelikož jsem byla i v tom instruktážním videu, spousta pasažérů mě viděla ještě předtím, než mě potkali naživo. Samozřejmě mě to těšilo a lichotilo mi to. Zároveň jsem ale musela zůstat nohama na zemi. V letadle jsme byli všichni jeden tým.
Jaké to vlastně bylo žít a pracovat tak daleko od domova. Nechyběla vám rodina?
První týdny byly těžké, občas na mě padla samota. Naštěstí jsem hned během výcviku poznala dvě skvělé kamarádky: Lauru z Rumunska a Mariu z Moldavska. Byly jsme ve stejné skupině, později jsme spolu dokonce bydlely v Pekingu v jednom bytě a trávily spolu hodně volného času. Díky nim jsem se necítila sama a vždycky jsme si navzájem pomohly.
Ale rodina je rodina…
Jasně, že mi chyběli. Jsem rodinný typ a do té doby jsem žila pořád doma, takže najednou nic takového kolem sebe nemít bylo zvláštní. S rodiči a sourozenci jsem si volala přes internet, jak jen to šlo, posílali jsme si fotky, zprávy. A taky jsem měla štěstí, že z Pekingu létalo přímé letadlo do Prahy třikrát týdně. Třeba jednou za dva měsíce jsem na pár dní přiletěla do Čech, v rámci práce, aniž bych si musela brát dovolenou. Tyhle návštěvy domova mi hodně pomáhaly. Viděla jsem rodinu, přátele, „dobila baterky“ českým jídlem a zase letěla zpátky.
Co vás překvapilo, pokud jde o kulturní rozdíly mezi českou a čínskou společností?
V Číně mě ze začátku překvapilo hodně věcí. Například to, jak jsou Číňané v některých ohledech jiní než my Evropané. Třeba je tam úplně běžné, že lidé klidně plivnou na ulici, smrkají a „chrchlají“ nahlas. Pro ně je to normální, ale pro mě to byl kulturní šok. Také jsou obecně hlučnější, mluví hodně nahlas, a to i na veřejnosti nebo v prostředcích hromadné dopravy. První měsíce mi trvalo si na ten vyšší hlukový level zvyknout. Taky si vzpomínám, jak mě jako cizinku se světlými vlasy často na ulici zastavovali. Lidé si mě zvědavě prohlíželi, někteří si mě potají fotili, nebo dokonce přišli poprosit o selfie. V určitých částech Číny jsem pro místní byla trochu exotická atrakce. Nejprve mi to bylo dost nepříjemné, asi jako každému, kdo najednou vzbuzuje pozornost jen tím, jak vypadá. Postupně jsem ale pochopila, že to místní nemyslí zle nebo neuctivě. Prostě jsou zvědaví a nadšení, že vidí „bílou“ holku. Takže jsem se s nimi často vyfotila, prohodila pár slov čínsky, oni byli šťastní a já vlastně taky. V práci na palubě jsem se setkala i s odlišnými zvyky cestujících. Třeba čínští pasažéři mají jiná očekávání ohledně stravy nebo servisu. Na palubě, často se dožadovali horké vody, kterou rádi pijí. Ale to všechno byly drobnosti, na které jsem si zvykla. Člověk si časem osvojí trochu té místní kultury, možná i něco převezme, a zbytek se naučí brát s nadhledem. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav – a já byla v jejich kraji, tak jsem se přizpůsobila, jak nejlépe to šlo.
Ovlivnil vás život v Číně?
Život v Číně mě ohromně posunul. Profesně mi dal zkušenosti, ke kterým bych se doma nikdy nedostala. Pracovala jsem v mezinárodním týmu a denně komunikovala s lidmi různých národností, což mi zlepšilo angličtinu a celkově komunikační dovednosti. Dokonce jsem se naučila základy čínštiny, nejdřív ze zoufalství, abych si v obchodě koupila, co potřebuju, ale pak mě to začalo bavit. Díky tomu jsem se v práci dostala i k úkolům, na které cizinci běžně nebyli. Třeba jsme jako zahraniční letušky s dobrou angličtinou sloužily převážně v business třídě, kde byl kontakt s cestujícími osobnější a hodně se cenila znalost jazyků.
A v osobní rovině?
I osobně mě Čína moc obohatila. Poznala jsem jinou kulturu, jiné hodnoty. Získala jsem přátele z celého světa a dodnes jsem s nimi v kontaktu, což je úžasné. Rozšířily se mi obzory a řekla bych, že jsem teď mnohem tolerantnější a otevřenější vůči odlišnostem. Taky jsem si zamilovala některá čínská jídla, na která jsem předtím neměla ani pomyšlení. Třeba různé nudlové polévky nebo tradiční hot pot, kdy si vaříte jídlo v bublajícím kotlíku přímo na stole. Tyhle pochoutky mi přirostly k srdci a dodnes patří mezi moje nejoblíbenější. Zároveň mi pobyt v zahraničí pomohl uvědomit si, jak důležitý je domov a rodina. Život na druhém konci světa mě naučil více si vážit toho, odkud pocházím. Spousta lidí si to neuvědomuje, ale máme se tady v Čechách dobře.
Jak vlastně vypadá takový typický pracovní den letušky?
Každý den letušky vypadá úplně jinak. Vše začíná briefingem s posádkou, kde si projdeme let, bezpečnostní postupy a rozdělíme si úkoly dle pracovní pozice. Pak připravíme letadlo, přivítáme cestující, pomůžeme jim s usazením a spustíme video s bezpečnostními instrukcemi. Dále s cestujícími vykomunikujeme možnosti servisu. V business class je péče osobnější a lety byly často dlouhé. Třeba až 14 hodin do Toronta, Bostonu nebo New Yorku. Během nich jsme měli pár hodin na odpočinek. V cíli jsme zůstávali většinou dva až pět dní, takže byl čas i na objevování města. Létala jsem hlavně mezinárodní linky, okamžitý návrat zpět proto nebyl možný z důvodu povinného odpočinku posádky.
Co je na této práci nejvíce náročné?
Nejnáročnější byly časové posuny, únava z nočních letů a také to, že nikdy předem nevíte, s jakými kolegy poletíte. Posádky se stále mění a lidi si nevyberete. Měsíčně jsem nalétala až 110 hodin, do toho přesuny, čekání, žádné víkendy ani svátky. Člověk musí být pořád milý, i když je unavený.
Během těch let jste si nezvykla na jetleg?
Upřímně, s časovými posuny jsem bojovala celou kariéru. Asi jsem si na ně nikdy úplně nezvykla. Když letíte z Pekingu třeba do USA, je to pořádný zásah pro organismus. Přistanete a vaše tělo vůbec netuší, kolik je hodin. Někdy nepomohlo nic a nezbývalo než zatnout zuby a vydržet, než se můj vnitřní čas přizpůsobil novému prostředí. Ten neustálý rozhozený režim byl jedna z nejtěžších stránek práce. Musíte se s tím zkrátka naučit žít, a jakmile si tělo trochu zvyklo, letěla jsem zase jinam a vše začínalo nanovo.
Jaké destinace vás nejvíce okouzlily?
Na prvním místě mám určitě Nový Zéland. I když jsem tam byla jen krátce, ta příroda a celková atmosféra mě naprosto okouzlily. Srdcovkou je pro mě Kanada, hlavně Vancouver. Ze Spojených států miluju New York. Je to město, které nikdy nespí a kde se pořád něco děje. Jeho pravým opakem je Boston, který mám ráda pro jeho klidnější, historickou atmosféru. A pak je tu samozřejmě Las Vegas, to je kapitola sama pro sebe. Z evropských destinací jsem si oblíbila třeba Tel Aviv, kde mimochodem měli nejlepší hotelové snídaně na světě. A z Cairns v Austrálii jsem si kromě zážitků přivezla i popáleniny druhého stupně od sluníčka.
A co čínština?
To pro mě byla obrovská výzva. Zpočátku jsem nerozuměla ani slovo a cítila se bezmocná. Ve volnu jsem se proto začala učit jazyk, a nakonec jsem zvládla základy a domluvila se v běžných situacích. Dokonce jsem si udělala i oficiální jazykovou zkoušku, abych mohla v kariéře postoupit na vyšší pozici.
Ovlivnila vás nějak práce letušky v dalších životních rozhodnutích?
Práce letušky mě naučila samostatnosti, zodpovědnosti a schopnosti zachovat klid i ve stresu. A v osobní rovině? Díky cestování jsem si ujasnila, co je pro mě opravdu důležité. Viděla jsem kus světa, zažila ruch i klid, luxus i chudobu a pochopila, že nejvíc pro mě znamená mít pevné zázemí a blízké lidi kolem sebe. Díky té zkušenosti jsem věděla, že už se chci usadit.
Profesi letušky jste už pověsila na hřebík. Proč jste vlastně skončila?
Bylo to z několika důvodů, které se sešly ve správný čas. Jednak už jsem na sobě cítila, že mě ty dlouhé lety a neustálé přesuny mezi časovými zónami vyčerpávají. Po návratu po dovolené jsem se jedno ráno před plánovaným odletem vzbudila a první myšlenka byla: Už ne. Ten den jsem dala výpověď. Byl leden 2020. Shodou okolností vzápětí vypukla pandemie covidu, takže se letecká doprava stejně výrazně omezila.
Litujete?
Nelituji. Byly to krásné časy, ale práce letušky se nedá dělat věčně.
A co děláte dnes?
Jsem na rodičovské dovolené se svým tříletým synem. Pracuji na zákaznické podpoře investiční platformy a k tomu ještě pomáhám městu Krupka a tamní základní umělecké škole s grafikou. Skloubit to všechno s rolí mámy není vždy jednoduché, ale mám velkou podporu manžela i rodičů.
Přidat komentář