Vida Neuwirthová: Princezna Bosana mě provází celý život

Princezna Bosana z pohádky Tři veteráni Vida Neuwirthová pochází z Teplic. Charismatická herečka se v současné době věnuje především psaní, loutkovému divadlu nebo práci s dětmi. A nejen to, zvládá ještě provázet turisty po Praze, Terezíně i dalších městech.

Jak vzpomínáte na své dětství na Teplicku?

Bohužel jsme se velmi brzy přestěhovali k babičce do Prahy, takže si toho moc nepamatuji. Ale už jsem se setkala s jednou starou paní, která mi říkala, že mě vozila v kočárku a také si pamatuji na starou Annu – německou hospodyni, která u nás pracovala. Žili jsme v Bohosudově u Teplic v rodinném domku se strýcem a jeho rodinou. Takže jsem se v Teplicích narodila, ale žila jsem kousek vedle. Pak strýc emigroval do Austrálie a my už se stěhovali do Prahy.

Jezdíte do Teplic?

Jezdím sem moc ráda a velmi často hráváme s mým dětským divadlem na tamější židovské obci.

Máte na Teplicku nějaká oblíbená místa?

Komáří vížka – to je tak jediné, co si pamatuji, že jsme tam lezli a hráli si s bratrem a s bratranci. Když sem přijedou z Austrálie, musím s nimi jet do Teplic a také se podívat na jejich rodný dům a pak na tu Komáří vížku. Nějak jsme s tím místem a krajem stále spojeni.

Jak jste se vlastně dostala k herectví?

Od šesti let jsem zpívala v Kühnově dětském sboru, zpívali jsme i v operách, jezdili na festivaly… asi tam někde to začalo. Ta touha něco předvádět, něco lidem předávat. Postupem času se přidala ještě touha, aby tu po mně něco zůstalo, nějaká stopa. Myslela jsem ze začátku, že budu herečkou, ale pak mě po škole poslali na praxi do loutkového divadla, a mně se ta práce zalíbila a už jsem u ní zůstala. Naučila jsem se manipulovat s loutkami a hrála dlouho v loutkovém divadle, kde jsem nakonec vytvořila i tři své režie. Postupem času tedy filmová kariéra ustoupila a já se věnovala dětem, jak svým, tak těm v divadle.

Diváci si vás pamatují hlavně z pohádky Tři veteráni coby princeznu Bosanu. Jak jste se k té roli dostala?

Pan Svěrák hledal dívku s černými vlasy, velkýma očima, s orientálními rysy a tak mě zavolali na konkurz. Když mě pan Svěrák uviděl, volal režiséru Lipskému: „Už jsme ji našli.“ Ani jsem tenkrát netušila, jaké mám štěstí, že se díky tomu mohu setkat s takovými herci, jako byl pan Hrušínský, Čepek, Somr, Satinský a ti další. A ještě mi dali 15 minut slávy každé Vánoce, protože tahle pohádka se vždycky v zimě objeví v televizi.

Jaké bylo natáčení s těmi „velkými“ herci?

Byl to velký zážitek. Všichni na mě byli hodní, pomáhali mi, radili, nosili pití, vtipkovali… Užili jsme si spoustu legrace, hlavně s panem Satinským. Když máte dobrý scénář, dobrého režiséra a dobré herce (myslím ty, se kterými jsem hrála), všechno jde tak lehce. Ale i když moje role nebyla tak obsáhlá, budu na to vzpomínat s úctou a láskou.

Princezně Bosaně narostl dlouhý nos. To asi nebylo jednoduché líčení.

Chodívala jsem o hodinu dříve než ostatní. Lepili mi ho dost nekvalitním lepidlem, takže moje kůže celkem trpěla. Měla jsem dva asistenty s pruty a ti mi nos podpírali. Měla jsem je přidělené na celý natáčecí den. Špatně se s ním jedlo a pilo, ale byla s ním velká legrace. Ten, který mi visel na obličeji, byl dlouhý 2,5 metru.

Ovlivnili Tři veteráni vaši další cestu?

Vlastně ano, i když jiným směrem. Potkal mě tam jeden herec, který zakládal černé divadlo a nabídl mi, abych šla do toho s nimi. A tak jsem potom pár let hrála s divadlem Ta Fantastica.

Objevila jste se i ve filmech Golet v údolí, Kotva u přívozu nebo Vesničko má středisková. Který je váš nejoblíbenější?

To je asi bez diskuze, pohádka Tři veteráni. Ta se mnou jde celým životem.

Čím se zabýváte v současné době?

Dlouho jsem pak hrála v loutkovém divadle Minor, a kolem roku 1980 jsem ještě založila na Židovské obci v Praze dětské divadlo Feigele, kde mi místo loutek hrají malé děti. Napsala jsem dvě knížky pro děti a také texty k písním pro děti na jedno CD, které nedávno vyšlo. Také jsem si udělala licence na provádění turistů po Praze i mimo hlavní město. A to je teď moje hlavní práce.

Feigele… co to znamená?

Zpívala jsem v pěveckém sboru Mišpacha na Židovské obci v Praze, a měla jsem jedno sólo – ukolébavku v jazyce jidiš – Lulinke mein feigele, lu-linke mein kind, což v překladu znamená „spinkej můj ptáčku, mé děťátko“. A tak jsem použila Feigele jako název svého dětského divadla.

Podařilo se mi vás najít v pražské Židovské obci, jste židovka?

Když mi bylo 14 let, rozhodli se naši, že nám řeknou o našich židovských kořenech. Poprvé jsem slyšela, že náš otec byl tři roky za války v koncentračních táborech a jak to všechno bylo. Je vám 14 let a tak stejně nevíte ze začátku co s tím. Být na to hrdá nebo se za to stydět, mluvit o tom nebo raději mlčet. Doba nebyla příznivá, nikdo o tom moc nemluvil, ani ve škole jsme se o židovské historii moc neučili. Ale já se o tom chtěla něco dozvědět. Začala jsem chodit na Židovskou obec a později mě napadlo, že bych tam mohla udělat něco pro děti. Aby nezapomněly na svoji historii a své kořeny. Tak vzniklo moje divadlo. Tenkrát to nebylo tak jednoduché, před každým svátkem jsem musela žádat úřady o povolení, jestli můžeme organizovat kulturní program a hrát divadlo, ale nějak to prošlo.

Máte neobvyklé jméno – Vida. Jak jste k němu přišla?

Jmenovala se tak první láska mého dědečka odněkud z Černé Hory a tak si přál, aby se tak jmenovala i jeho dcera – moje maminka. Myslím, že babička se to nikdy nedozvěděla, odkud ten nápad přišel. No, a když pak moje máma chtěla dát to jméno i mě, dostala povolení. V té době asi pomohlo, že už jednou to jméno oficiálně prošlo. Jinak se tenkrát moc neobvyklá jména nedávala.

Vy máte také průvodcovské zkoušky, kde provázíte nejčastěji?

Provádím v angličtině, takže mám turisty z celého světa. Ukazuji jim Prahu, židovské město, jezdím s nimi do Terezína. Když mají více času, zajíždíme do ostatních měst – Kutné Hory, Českého Krumlova, Karlových Varů… Velmi zajímavé jsou cesty do jiných míst naší země, kde žili jejich předci, kde se původně narodili jejich rodiče, chtějí najít hřbitov, kde jsou pochováni někteří členové jejich rodiny.

A nechybí vám natáčení?

Ne, nechybí. Jsem už jinde, mám jiné priority. Vidím výsledky své práce. Některé z mých prvních princezen z mého dětského divadla nyní učí na židovské škole v Praze, řadu z prvních herců vídám na Židovské obci, už mě vodí do divadla vlastní děti. To mě těší, třeba jsem k tomu také trochu přispěla, aby nezapomněli, aby navázali na svoje tradice. A filmové plátno už mi neschází.

Pokud máte nějaký volný čas, jak ho trávíte nejraději?

Čtu, připravuji novou hru, hodně s manželem cestujeme a občas zajdeme na koncert či do divadla.

Určitě máte mnoho snů a plánů v profesním životě, prozradíte nějaké?

Narodil se mi vnuk, takže to nejdůležitější je teď pro mě, abych byla hodná babička.

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*


*